Historie afgánského chrta

„To je divná země, není tam voda, stromy, nic. Jen písek, spousta  kamení, hory, úzké, klikaté průsmyky, jeskyně. A právě zde žije afgán – ušlechtilý tvor, vyvolený samotným Alláhem.“

 

 Název „afgánský chrt“ se začal používat až později. Zpočátku se s ním setkáváme pod různými názvy jako Barakzai, Barukhzy hound, Desert Afghan, Baluchi, Kurram Valley Hound, Kabul Greyhound a další.

   Afgánští chrti patří mezi jedno z nejstarších plemen na světě. O jeho existenci máme mnoho důkazů z nalezených kreseb i písemností. Afgánské chrty vzal údajně s sebou na archu i Noe a dokonce když do lodi začalo zatékat, afgáni svými čumáky ucpaly díry a zachránili tak archu od potopení.

      Za vlast afgánského chrta se považuje Afghánistán, jak ostatně napovídá i název. A také svět se o jeho existenci dozvěděl až po prvních dovozech právě z Afghánistánu. Ale vznik do této země nespadá.

   Afgáni se chovali na poloostrově Sinaj, žili ve starém Egyptě (kam se prý dostali ze Sinaje), dále v Arábi, Persii, kolem 6. století př.n.l. na Středním východě, v severní Indii. Afgána údajně vlastnila i princezna Fátima (Mohamedova dcera) společně s prvním arabským koněm. S vyobrazením afgánů se setkáváme na řeckých tapiseriích ze 6. století př.n.l., nebo na 4 tisíce let starých jeskynních malbách (například v oblasti kolem města Balkh).  Kolem roku 1809 se v provincii Laghman našlo vyobrazení dlouhosrstého afgána (viz obr.). Kresby afgánů, staré více než 4 tisíce let, se našly v hrobkách egyptských  faraónů v okolí Nilu. Archeologové zjistili, že afgány chovali v  královských rodinách a egyptské princezny je přezdívaly opičí tvář. V hrobce Rekh-mi-re se našla nástěnná malba s  krátkosrstými chrty, kteří mají dlouhé, zavěšené uši. Chrti podobného vzhledu se našli i na pečeti z Mosulu v severním Iráku (stáří více než 5000 let př.n.l.), nebo na reliéfu z bronzu (z 16. století). V poušti Karakum se našla malba lovce (z doby mezi 700. až 400. l.př.n.l.) s šedomodrým afgánským chrtem.

   Afgáni byly popsáni v starobylých perských rukopisech. Ze Sinaje pochází svitek papyru z doby 5 000 let př.n.l., kde je zmiňován „Cynocephalus“ - „psohlavec“, „pavián“, nebo volně přeloženo „pes s paviání či opičí tváří“. Odborníci se domnívají, že se jedná o afgánského chrta. O afgánech se dočteme i na hliněných tabulkách Sumerů.

   Afgáni se v Afghánistánu vždy vyskytovali od krátkosrstých, přes psy s různě dlouhou srstí na určitých částech těla, až po psy vysloveně dlouhosrsté. Hovoří se zhruba o 13 varietách, nejznámější jsou dvě variety.

   Z náhorních plošin Afghánistánu pochází typ horský nebo-li Ghazni (nazývá se podle chovatelské stanice „of Ghazni“ Mary Ampsové) - v porovnání s druhým typem je menší, dosahuje výšky 55 až 65 cm, je kratší a robustnější. Proti extrémním klimatickým podmínkám ho chrání dlouhá a hustá srst. K lovu v horách potřebuje výbornou pohyblivost a obratnost na neschůdném skalnatém terénu, sílu ke skokům a pružnost ve skoku. To mu umožňují dlouhé, dobře úhlené zadní končetiny. A to vše je důležitější, než rychlost.

 typ horský      typ stepní

   V nižších polohách se nachází typ nížinný, nebo též stepní, či Bell Murray (název je podle skotského důstojníka  M. G. Bell Murraye, který přivezl tento typ do Anglie), případně kalagh (mimochodem kalagh je jméno pro vítr „spěchající nad stepmi a pouštěmi“, které jsou domovinou těchto psů), nebo též baluchi, či pustinný afgán. Ve stepích a pouštích jsou úplně jiné požadavky na loveckého psa, než v horách, proto i stepní afgán vypadá poněkud jinak. Je trochu vyšší, 60 až 70 cm, delší a celkově lehčí, má i delší hlavu, stop je jen slabě naznačen, nebo chybí. Nohy jsou méně úhlené, což mu umožňuje vyvinout na rovině větší rychlost. Teploty v poušti dosahují v létě často přes 40°C ve stínu, proto je i méně osrstěn. Na většině těla má srst poměrně krátkou (ale delší než saluka). Delší srst má na uších, spodní straně hrudníku, na zadních částech nohou a na ocase.

   Těžké přírodní podmínky vyžadovaly psa rychlého, přitom vytrvalého, obratného, odvážného, ostrého na škodnou a dostatečně silného, aby se dovedl postavit i velkým šelmám. Afgán musel zvládnout jakýkoliv terén od horké pouště Balúčistánu, až po ledové hory Hindukúše. A v drsném klimatu musel být velice otužilý a mít takovou srst, která by ho chránila nejen před krutou zimou, ale i před obzvlášť horkým létem. A toto vše afgán splňuje. Drsné podmínky mu nevadí. Je přizpůsoben pro běh na písku i v kamenitém terénu.

Jak se dostal do světa

   První zmínky o afgánech se dostaly do Velké Británie někdy kolem roku 1810 - 1815, kdy H. M. Elphinstone, který navštívil Afghánistán jako vyslanec britské vlády, popisuje afgány jako „znamenité chrty“. Nejen zprávy, ale i první afgáni se dostali nejprve do Velké Británie. Bylo to koncem 19. století v době britsko-afghánských válek. O tom, který rok přesně to bylo, se údaje poněkud rozcházejí.

   Obvykle se uvádí, že prvního afgána dovezl kolem roku 1885 z oblasti Khandaharu, T. McKenzie. Nenazýval se ještě afgánský chrt, ale Barukzy hound. Pak přivezl W. K. Taunton Roostman a Motee.

   V roce 1894 dovezla Ella Whibreadová z oblasti Balkh plavou fenu Mooroo a zlatého psa Shahzadu. O Mooroo víme, že byla předvedena na výstavě v Bristolu a měla štěňata s  Tufnellem. O Shahzadovi se v některých pramenech uvádí, že to byla fena, původně se jmenovala Gazela a pod oběma jmény byla prý (a úspěšně) vystavována. Existuje i obraz Shahzady od R.H.Moora. Po své smrti v roce 1901 byl Shahzada vypreparován a je v Britském muzeu (spolu s Mooroo). V roce 1902 dovezl Cary Barnard psa jménem Bob.  V roce 1912 se  v katalogu Crufts objevuje afgán Chuku. Z dalších dovozů zmiňme plavého Lakki Marwat a červenou Afroz.

   Psem, který se stal legendou a ovlivnil chov afgánských chrtů, se stal Zardin. Jako pětiletého ho přivezli v roce 1907 manželé Barffovi. Cestou do Anglie byl Zardin vystaven v Indii. A jeho podrobný popis se objevil i v indickém časopise, což je jediný dochovaný popis vůbec.

Barukzy hound Zardin Sirdar of Ghazni

    V Anglii Zardin vyhrál třídu exotů a ani na dalších výstavách nebyl nikdy poražen. Na Crufts zvítězil ve zvláštní třídě (plemeno afgánský chrt tehdy ještě neznali) v roce 1908, 1910 a 1911. Zardin byl představen i královně Alexandře. Zardin byl velmi důležitý, protože byl díky němu afgánský chrt uznán jako samostatné plemeno a také byl podle Zardina v roce 1912 vytvořen první standard, ale veškeré exempláře se ztratily v 1. světové válce. Ani samotného Zardina, bohužel, nenajdeme v žádném rodokmenu, i když se předpokládá, že měl nějaké potomky, ale nejsou o nich žádné zprávy.

   Během 1. svět. války chov prakticky neexistoval. Další chov začal po roce 1920, kdy Bell-Murrayovi a slečna Mansonová přivezli do Skotska 12 afgánů. Některé získali za jejich osmiletého pobytu v Balúčistánu a někteří se u nich již narodili. Tito afgáni byli později známi jako typ Bell-Murray. Pocházeli z rovinatých oblastí jižního pohraničí a patřili tedy ke stepnímu typu (byli málo osrstěni). Byli to například: Rajah, Khym, Ooty, Begum, Ranee, Pushum, Baluch, Straker, Kanee a další.

Mary Ampsová se Sirdarem a jeho potomky M.G.Bell Murray a jeho stepní afgáni

   Horští afgáni se do Anglie dostali s manželi Ampsovými. Jejich psi pocházeli z horských oblastí a srst měli relativně bohatou. Ještě v Afghánistánu paní Ampsová založila chovatelskou stanici „of Ghazni“. První její afgán se jmenoval Khan. Do Británie se Ampsovi vrátili v roce 1925 a přivezli s sebou 7 afgánů. A přibývali další. Byli to například: Zulf, Danenda, Roshni, Zarifa, Shireen a další. Nejznámějším byl však Sirdar a lze ho vystopovat nazpět v mnoha rodokmenech. Sirdar vyhrál Crufts v roce 1928 a 1930. Je třeba říct, že první CAC na Crufts bylo plemeni afgán uděleno roku 1926.

   Prvním šampionem se stal v roce 1927 Buckmal z chovu Bell-Murraye, druhým šampionem v témže roce (známe i přesné datum: 7.12.) se stal Sirdar. V tomto roce získala titul šampiona ještě Ranee.

   Do roku 1950 získalo titul šampion 51 afgánů, do roku 1960 jich bylo celkem 103 (tedy ještě jednou tolik), v roce 1970 to bylo 158, pak začal počet narůstat, v roce 1980 už to bylo 275 afgánů.

 V roce 1932 se afgánský chrt objevil na jedné z kartiček, které se dávaly ke žvýkačkám (kartiček psů bylo 48). Na zadní straně bylo napsáno, že se jedná o oblíbeného afgánského chrta a že tito psi mají různou délku srsti, výšku asi 28 palců, barvu hnědou a plavou. A známe i jméno psa, byl to Batmar Of Kaf z chovu slečny Denyerové (spoluzakladatelka Klubu afgánů).

 I když se oba typy natolik lišily, že se zpočátku mluvilo o dvou různých plemenech, byly v chovu hned od začátku promícháni. Ale zpočátku se uvádělo k jakému typu pes či fena patřili, teprve později se začalo hovořit pouze o afgánech (aniž by se uvádělo Ghazni, či Bell-Murray). Ostatně i pro posuzovatele na výstavách byl jednotný standard tvrdým oříškem.

   Později se diskutovalo o tom, který typ je starší - horský, nebo stepní. Tyto úvahy jsou ovšem bezpředmětné, oba typy vždy existovaly vedle sebe a jsou ve své domovině stejně ceněny. Musí se totiž brát v úvahu, že požadavky na psy byly odlišné podle toho, v jakém terénu se používali a proto vznikly rozdílné varianty. U stepního afgána se vyžadovala rychlost, u horského obratnost a samostatnost. Nejdůležitější vždycky bylo lovecké upotřebení, často totiž na něm závisel život rodiny, neboť chrt pro ni opatřoval potravu. I proto si chrtů, na rozdíl od ostatních psů, vždy velmi vážili a cena dobrého „taziho“ byla obrovská, prakticky byl neprodejný.

   Sotva ustala jedna debata, začala jiná. Zde se hovořilo o předpokladu, že výstavní afgán se vyvinul z horského typu (o tom se diskutovalo hlavně v USA, kde se hned od počátku zaměřovali na „chlupy“) a dostihový z nížinného. Ale, vhledem k páření obou typů, musí být původ dnešních afgánů v obou typech.

   A z Afghánistánu se mezitím dováželi další afgáni, vznikaly další chovatelské stanice a přibývalo obdivovatelů a chovatelů afgánů.

   Ve druhé světové válce byly přerušeny výstavy i chov a k dalšímu rozmachu došlo po válce.V roce 1946 byl přihlášen nový standard, který britský Kennel Club schválil 14.9. 1948 a platí prakticky do dneška.

   Z Velké Británie se afgáni rozšířili do ostatních zemí (nejprve do Holandska a Francie) a tak ve všech rodokmenech afgánů na celém světě můžeme vystopovat předky těchto původních anglických psů.

Jak to bylo u nás?

    Za rok dovozu afgánských chrtů do naší republiky se považuje rok 1965. S afgány jsme se mohli ojediněle setkat již dříve. Ale bylo to pouze pár jedinců, nebyly žádné odchovy. Skutečný chov se začal rozvíjet až po roce 1965.

Quadro Pachacumac a Ghanton´s Osiris

   V červnu roku 1965 přivezl Jiří Badalec, ředitel ZOO v Liberci, z Německa afgánského chrta jménem Ghanton´s Osiris (narozen 12.10.1963). V roce 1968 dovezl J. Badalec z NSR další dva psy. Byli to Quadro Pachacumac, Ghanton´s Bercham.

   Ghanton´s Osiris byl úspěšný jak na výstavách, tak i na dostizích. A samozřejmě byl využíván i jako krycí pes.

   V roce 1966 dovezli Hrabákovi z východního Německa dvě fenky Dodo a Okala, obě z chovatelské stanice „Pachacumac“. Obě fenky dosahovaly dobrých výsledků i na dostizích.

   První vrh afgánů u nás se narodil 4.11.1966 v chovatelské stanici „Magic“ (vrh „C“) feně Dodo  Pachacumac, otcem byl Ghanton´s Osiris. Na dostizích jsme viděli Cassandru, Cotopaxiho a Corvuse Magic. Pes Cotopaxi Magic byl velmi úspěšný na výstavách i dostizích.  Další vrhy byly "z Údolní přehrady" a "z Dublín". 

Cotopaxi Magic Cassandra Magic

   Prvním interšampionem z českého odchovu se stal Asper Dehak Nasar.

   A postupně se dováželi další afgáni: Landrom Khan el Miharaja, Arish von Seistan, Akbar-Aki-Kar-I-Zimir, Znaima v. Düringshofen, Cojo v. Katwiga a Mayas v. Katwiga“, z východního Německa Eroica Reg Ruwan, Gerritt v. Pellerschllos, z Rakouska Prinzess von Lankwitz, ze Švédska Rashna el Khandahar, z Finska 16-ti měsíční pes po mezinárodním šampiónu Tajmahal Abd Ul Djani. A opět z východního Německa bylo dovezeno hned několik afgánů najednou, byli to feny Barani Thras, Evita Thras a Ha-Almi Thras a pes Habibula Khan Thras. Ze Švédska pak fena Carol el Khandahar a pes Hisbar el Khandahar.

   Většina prvních dovezených afgánů byla zlatá, nebo písková, s maskou. Ale brzy se u nás objevili i barevní afgáni – černý Varin el Di-tschu-rahdan z Německa, černý Remember France du Lob Nor z Francie, černý Bravo Kontrapunkt z Polska (ale po rodičích napůl Američan a napůl Angličan), Hadjiv al Assiel z NSR, či Windsurf´s Just Having Fun z Dánska, z Polska fenky černá Jakobínka, modře žíhaná Litografia a tmavá Literatura, všechny Kontrapunkt. Z dalších dovezených afgánů můžeme jmenovat psa Landschi a fenky Atina (mistr ČSR) a Wanita, všichni z chovatelské stanice „De Domus Animula“. Všichni tři byli žíhaní, ale „obráceně“, to znamená na černém podkladě zlaté žíhání. Dále to byl hnědočervený s černou maskou Xantho De Domus Animula, černostříbrný El Kaira´s Egyptian Moon Dust, ze Španělska světle modře žíhaný Huilaco´s Show Boy Karim, z Německa světlí s černou maskou Omarkhan a Nicos, oba vom Paradiespark, z Polska žíhaný Mister Pankracy Sine Errore, z USA žíhaná Sol Backen Mama´s Copy, z Francie domino A Culture Club de Cassandra, z Polska další domino Azrel Demos, dovezen byl i jeho bratr stříbrný Agiatis Demos, z Francie bílý s výrazným modrým žíháním Baracuda do Lob Nor, později i jeho bratr žíhaný Bakchich du Lob Nor, z Německa stříbrný žíhaný Colordisign vom Märchenland a modrá Esmeralda el Mamari, atd.

   A barevní afgáni se začali rodit i u nás. Černí, bílí, modří, stříbrní, žíhaní, domino, černí s pálením. A tak bychom mohli pokračovat dále. S barevnými afgány následovala módní vlna atraktivních názvů, jako champagne, brindle, oyster, apod. Také móda je vrtkavá a poptávka je jednou po černých afgánech, jindy po bílých, nebo se za raritu považují žíhaní, či  stříbrní. Zlatí časem skoro vymizeli a dnes opět stoupá poptávka po zlatých afgánech.

   V počátcích chovu se naši afgáni se zahraničními úspěšně srovnávali více na dostizích, než na výstavách. Dnes je to naopak, výstaváci úspěšně konkurují zahraničním afgánům, zatímco v dostizích se úspěchy na mezinárodním poli dostavují poměrně zřídka. Ale je také pravda, že výstavních afgánů je zde mnohem více, než dostihových.